Institut Milosrdných sester svatého Kříže - historie

Kořeny našeho institutu jsou pevně spjaty s řeholí sv. Františka z Assisi. Jeho radostně prožívaná dobrovolná chudoba byla životním stylem našeho zakladatele, kněze a kapucína Theodosia Florentiniho (1808 – 1865). Ten byl schopen jako jeden z mála svých současníků v 19. století předvídat, že odklon od Boha je současně ztrátou zájmu o bližní. Spolu s první generální představenou Matkou M. Terezií Schererovou (1825 – 1888, blahořečena 1995), usiloval o reformu školství ve Švýcarsku, a řešení materiální a duchovní bídy. O půlstoletí dříve než formuloval papež Lev XIII. Svojí encyklikou Rerum novarum sociální učení církve,

Položil P Theodosius základy charitativnímu dílu, které přesáhlo daleko za hranice Švýcarska. Téměř bez prostředků budoval jen ze sbírek veřejné nemocnice, školy, sirotčince a chudobince a neváhal zakročit proti bezpráví páchanému na dělnictvu v rozvíjejících se továrnách.

Na podzim 1860 uvedl do provozu přádelnu lnu v Horním Litvínově v severních Čechách, kde zaváděl podílnictví zaměstnanců na zisku, kratší pracovní dobu, útulek pro děti a bezplatnou zdravotní péči. V tvrdé konkurenci nemohla továrna vedená řeholnicemi dlouho obstát, avšak obětavé nasazení sester způsobilo, že řád na přání obyvatelstva v Čechách zůstal. Z této české provincie odešly sestry až po druhé světové válce. Současně s německým obyvatelstvem bylo vysídleno 978 sester, z toho 630 do Bavorska, zbylé do Švýcarska (do roku 1954). Kromě škol v Chebu a Chomutově, dětských domovů a domovů pro staré občany pracovaly ve zdravotnictví (ještě roku 1949 např. v 18 nemocnicích).

Na Moravu (dnešní Česká provincie Milosrdných sester svatého Kříže) povolala sestry hraběnka Luisa Šternberková z Malenovic u Zlína r. 1872. Přála si, aby se sestry ujaly výchovy dětí a mládeže na jejím panství. Z nepatrného počátku prvních tří sester vyrostly kláštery v Napajedlích, Choryni, Štípě a z nich vycházely první ošetřovatelky do veřejných nemocnic v Moravské Ostravě, Kroměříži, Uherském Hradišti, Vsetíně, později Novém Městě na Moravě, Litomyšli, Novém Jičíně i jinde. Rovněž školství, třebaže s přerušením za II. světové války, se slibně rozvíjelo. V roce 1949 měla provincie 637 sester.

Proticírkevní politika se v 50. letech zaměřila na likvidaci řeholí (centralizační kláštery, nasazení řeholnic v továrnách v pohraničí, zákaz přijímat nové členy atd.). Nyní, po čtyřiceti letech putování pouští, nastává pro řád doba obrody. Počet nových povolání nedovoluje plné rozvinutí charismatu zamýšleného zakladateli, totiž zmírnění každého druhu lidské bídy. Několik sester svatého Kříže pracuje v pražské nemocnici Na Františku, malá skupina sester působí na Církevní střední škole svaté Anežky České v Odrách, jedna sestra na církevní základní škole v Kroměříži. Pomáháme vyučovat náboženství ve farnostech. V současné době má provincie 163 sester, z toho devět s časnými sliby. Mateřský dům institutu je v Ingenbohlu ve Švýcarsku, sídlo české provincie v Kroměříži.

Naši budoucnost vidíme v neustálém rozvíjení duchovní i lidské dimenze řeholního povolání každé sestry. Přesto, že církev od nás právem mnoho očekává, důvěřujeme. Nesnáze a těžkosti doby jsou jako půda, která dává vzrůst našemu charismatu. Můžeme na ně odpovědět právě tak v nemoci, v utrpení, v modlitbě jako v aktivní službě.