Historie  Kongregace  Milosrdných  sester III. řádu  sv. Františka  z  Assisi

 

Počátky kongregace spadají do roku 1844, kdy se tři sestry III. sekulárního františkánského řádu v Opavě rozhodly žít společným životem podle ideálu sv. Františka. Těchto sester se posléze ujal minorita, opavský kvardián, farář u sv. Ducha v Opavě a pozdější provinciál minoritského řádu P. Leopold Klose. Jeho péčí se ze skupinky zbožných terciářek stalo řeholní společenství v pravém slova smyslu a v roce 1859 bylo uznáno arcibiskupem Fridrichem Fürstenbergem kongregací diecézního práva.  První sestry vypomáhaly při úklidu a výzdobě  kostelů spadajících do farnosti sv. Ducha, šily, vyučovaly ruční práce a vykonávaly domácí ošetřovatelskou činnost. Od roku 1856  pracovali také jako ošetřovatelky v opavské a záhy i v olomoucké nemocnici. Brzy poté se sestry ujímají vedení arcibiskupského sirotčince v Olomouci – Nových Sadech a dívčí měšťanské školy  landkraběnky Charlotty Fürstenbergové v Odrách. Následovaly: Osoblaha, Hradec, Tovačov, Rýmařov (škola). V roce 1876 byla zvolena první generální představená S. Gabriela Brettschneiderová. Tehdy žilo v kongregaci 101 sester a 4 novicky v 8 domech.

V tomto období také postupně  vykrystalizovaly dva hlavní okruhy činnosti – ošetřovatelská (v nemocnicích a domácnostech) a pedagogicko-výchovná  (sirotčince, školy, dětské opatrovny a útulky).

S. Gabrielu vystřídala po její smrti M. Helena Breuerová (1881-1890). Dále následovaly M. Konstancie Lehsná (1890-1920), M. Klodesindis Frýsová (1920-1932), M. Aquilina Lehsná (1932-1945), M. Rosvida Kuchaříková (1945-1959), S. Helena Habáňová (1959-1969), M. Agliberta Šnůrová (1969-1981), S. Afra Svozilová (1981-1987), S. Leopolda Horáková (1987-1993) a  S. Antonína Kuřinová (1993). Výrazný rozkvět kongregace nastal za M. Konstancie. Během jejího působení vzrostl počet sester na 500 ve 32 domech –  Opava (mateřinec, nemocnice, psychiatrie, chudobinec a sanatorium), Olomouc (Mariánská ul., Nová Ulice, Nové Sady, chudobinec), Odry, Osoblaha, Hradec, Tovačov, Rýmařov (nemocnice a škola), Bruntál, Svatý Kopeček, Stará Ves u Rýmařova, Hranice, Prostějov, Bílovec, Šternberk (nemocnice, chudobinec a sirotčinec), Vítkov, Fulnek, Slavkov, Litovel, Týn a Paseka .

V roce 1912 byl kongregaci udělen Sv. Stolcem pochvalný dekret, kterým se kongregace zařadila mezi instituty papežského práva a v témže roce byla agregačním dekretem připojena k řádu bratří menších konventuálů. V následujícím roce byly vydány nové konstituce.

Významným momentem se stalo založení Řádové ošetřovatelské školy v Opavě, vůbec první svého druhu na Moravě a ve Slezsku a druhé v tehdejším Československu. V důsledku mnichovských událostí v roce 1938 byla kongregace rozdělena na dvě provincie – českomoravskou s 15 domy a  544 sestrami a opavskou (slezskou) s 21 domy a 356 sestrami. Po válce odešla část sester německé národnosti do Rakouska a Bavorska a založily zde nové domy: Arnstorf, Tulln, Königstetten, Malseneck, Großen Busseck a  Moorbad.

Tvrdou ránu kongregaci zasadila ofenzíva komunistické strany proti řádům a  kongregacím v  Československu v  roce 1950. Následovaly léta perzekuce a nedůstojného přežívání na okraji socialistické společnosti. Byl vydán zákaz přijímání nových členek a sestry musely definitivně opustit oblast školství a výchovy. Dále byly postupně, často i proti vůli lékařů, stahovány z nemocnic a přeřazovány do domovů  důchodců, ústavů sociální péče a charitních domovů. Také existence obou provincií vytvořených pod tlakem mezinárodní situace ztratila smysl, proto v roce 1970 vznikla Bavorsko – rakouská provincie sv. Alžběty Uherské a v roce 1981 Česko – moravská provincie bl. Anežky České.

Krátkou změnu přístupu státu k řeholníkům v letech uvolnění 1968 – 1970 využily sestry ke svolání generální kapituly. Před novou vlnou perzekucí na počátku 70 let se podařilo přijmout do kongregace dvě nové sestry – S. Kláru a S. Terezii. Obnovení zákazu příjímání nových členek do kongregace přimělo k zavedení tzv. sororit, komunit tajných řeholnic.

Předzvěstí listopadových změn se počátkem roku 1989 stalo povolení od státu přijímat nové členky. Svoboda nastolená po sametové revoluci umožnila rehabilitaci jednotlivých řádů a kongregací. V následujících letech byly sestrám navráceny některé domy a sestry se, vzhledem k důchodovému věku většiny, částečně vrátili k působení v nemocnicích a školách. Dnes má kongregace 137 členek ve dvou provinciích – v provincii sv. Anežky České 120 sester a 1 novicka v 7 domech a  v  provincii sv. Alžběty Uherské  16 sester ve 3 domech.